Severní vítr je krutý



S tím, že bude počátkem května za severním polárním kruhem pěkná kosa jsme tak nějak počítali. Že ale vyfasujeme jako příbytek dům bez vody a slušného topení bylo trochu překvápko. Ono už první dojem při příchodu na farmu nebyl nic extra a lehce nám připomínal nějakou další epizodu Výměny manželek, kde zděšená účastnice nevěří vlastním očím. Vlezlá zima a mrholení na pocitu nějak extra nepřidávaly a počáteční setkání s majiteli farmy bylo taky slušně řečeno rozpačité. Po chvíli seznamování, kdy jsme se aspoň trochu zahřáli v hlavním domě, nám majitelé přes okno ukázali vedlejší domek, ve kterém prý budeme bydlet s dalším dobrovolníkem Benem.


To znělo parádně a už jsme si to štrádovali „domů“. Informaci, že zde neteče voda, tedy nefunguje koupelna ani záchod přebil už snad jen fakt, že tam byla kosa jako v psírně. Trochu zoufalí, umírající hladem a únavou jsme si tedy začali vybalovat věci v naší nové ložnici a s nadějí v hlase jsme se ubezpečovali, že nic není nikdy tak hrozné, jak se na první pohled zdá a že až se zlepší počasí, bude vše vypadat o poznání růžověji.

A ono opravdu nebylo. Po rychlé sprše (samozřejmě v hlavním domě, takže pak s mokrou hlavou musíme přebíhat tam a zpátky v pětistupňové zimě a dešti) jsme se konečně dočkali i něčeho teplého do žaludku, což byl pravděpodobně moment, kdy se vše začalo v lepší obracet. Byli jsme docela vyčerpaní, takže jsme se už kolem 7 večer rozloučili a opustili teplo velkého domu. Abychom alespoň trochu zjistili, co bude naší náplní práce, snažili jsme se vyptat Angličana Bena, podle kterého jde především o krmení všech zvířat plus různé nahodilé úkoly dle potřeby. OK, to bychom vcelku mohli zvládnout, a i když jsme věděli, že nás jako bonus za chvíli čekají příchody jehňat, se kterými Ben zatím zkušenosti neměl, nějak jsme to dál neřešili a doufali, že majitelé budou druhý den sdílnější. Nebyli. Byla totiž neděle, takže se nás práce opět netýkala a my navíc nevěděli, jak moc si můžeme dovolit zajít pro něco k snědku atd. V osm jsme to už nevydrželi a namíchali si alespoň trochu naší skryté zásoby rozpustné MANY, která zahnala prvotní hlad a sotva jsme ji ve společném obýváku dopíjeli, všimli jsme si přes okno Bena, který šel do hlavního domu, což indikovalo případnou možnost snídaně. Bohužel si šel jen odskočit, a tak jsme ho pouze míjeli ve dveřích, kdy mimochodem prohodil, že už snídal vločky, které si můžeme taky vzít, ale pokud máme rádi vajíčka, tak těch je tady pořád dost, takže není problém si vzít. Fajn. Ale umíte si představit vlézt do cizího domu, kde jste podruhé v životě, nepamatujete si ani jména majitelů a už vůbec né jejich čtyř dětí a jít si tam jen tak na pohodu prošmátrat kuchyň a hledat si nějaké jídlo? Já ne. Ale tak nějak to tady vlastně funguje. Můžeme si brát co chceme, kdykoliv chceme, na což jsme přišli až někdy třetí den, ale docela jsme obkoukali systém: ráno vločky s mlékem a banán, pak práce ve stájích, kolem poledne nějaký oběd v podobě vytáhnutého chleba + všech možných pomazánek a vajec a zeleniny, co je v lednici k mání (umně vyskádané v praktickém košíku, takže to vždycky jen jeden člověk hodí na stůl) a každý si bere, na co má zrovna chuť. No a večer to už je v režii majitelů, kdy vždy připraví nějaké teplé jídlo – mimochodem fakt moc dobré. Takže ok, jídlo vyřešeno a oproti prvním dvěma dnům můžu říct, že opravdu asi hlady neumřeme.

V neděli po snídani jsme se tedy rozhodli využít volného dne a relativně pěkného počasí k procházce do centra města Svolvaer, které se nachází cca 5km od naší farmy.


Tak jo, pěkné počasí je zde opravdu relativní pojem. Může totiž trvat klidně celý den, ale dost možná (podle prvních zkušeností) spíš jen pár desítek minut. Sotva jsme se vydali na cestu, zvedl se neskutečný vítr, který přivál černé mraky a s nimi pochopitelně i déšť. Naštěstí né úplný liják, ale i drobné mrholení v kombinaci se silným severním větrem dá celkem kvalitně zabrat. Naštěstí jsme měli v batohu prozíravě schované péřovky, takže kombinace dlouhého merino trička + péřovky + nepromokavé bundy nám poskytovala docela dobrý tepelný komfort. Největší překvapení ale bylo, když se za dalších 10 minut mraky opět rozestoupily a vykouklo docela příjemně hřející sluníčko. No a tak se to opakovalo stále dokola. Docela solidně to připomínalo pohádku o pejskovi a kočičce, když věšeli prádlo. Do toho se nám v jednu chvíli objevily nad hlavami i sněhové vločky, a to už jsem se fakt začala touhle aprílovou podívanou docela bavit.


Při drobné zmínce ohledně počasí během večeře nám otrlí Norové s úsměvem vysvětlili, že vlastně všechno, co je tady nad 10°C už považují za léto. Tož paráda, dneska jsme tedy zažili teprve jaro, neb teploměr ukazoval pouze 5°C, i když pocitová teplota díky větru přes 50km/h byla o dost níže. Co se dá dělat, počasí je tu hold drsnější, ale rozhodně to za to prostředí tady stojí a určitě se to bude s blížícím létem jen a jen zlepšovat.


215 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová