Proč právě Dobrovolnictví

Ačkoliv si myslím, že je na napsání takovéhoto článku ještě moc brzy a původně jsem to měla v plánu až někdy za pár měsíců, objevilo se už několik lidí, kteří se podivují nad způsobem, jakým chceme cestovat a poznávat svět. Vesměs bych tyto lidi rozdělila na dvě skupiny. Zaprvé to jsou ti, kteří myslí, že jsme jeli do světa vydělávat, pracovat od rána do noci a nějaké ty peníze si za pár let dovézt domů. Druhá skupina se pak podivuje a nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak si můžeme dovolit odejít z práce a jen tak si jezdit po světě. Kde jsme na to proboha vzali? Vždyť přece i na dvoutýdenní dovolenou v Chorvatsku je třeba našetřit! Jasně, pokud si člověk platí ubytování, jídlo, vstupy a všelijaké atrakce po dobu dvou týdnů, navíc cestu, jakožto výrazný náklad také platí „jen“ kvůli dvěma týdnům, šplhá už částka výš a výš. Navíc většinou si člověk (nebo zaměstnavatel) přesně stanoví termín i místo kdy a kam chce odjet, čímž cena logicky ještě narůstá. My jsme to tak donedávna taky ještě měli, a ačkoliv jsme se snažili cestovat trochu atypicky, bez cestovky, bez průvodců a často mimo hlavní turistické trasy, základní problém (omezení v délce pobytu i možném termínu) nám zůstával. Takže jsme se rozhodli, zkusit to trochu jinak.

Nechci psát nějaký obšírný návod na to, jak začít cestovat „pomalu“, protože těch je plný internet a určitě už přede mnou byli lepší spisovatelé i zkušenější cestovatelé. Spíš chci jen všem zvídavým lidem vysvětlit, „kde na to bereme“.

Tak zaprvé, hlídáme si náklady za dopravu. Transport je jednou z nejvyšších položek v našem rozpočtu, takže pokud potřebujeme využít letecké přepravy, snažíme se i tak vychytat ty nejlevnější spoje, které se dají sehnat. Což v praxi znamená, že letenky do Norska jsme hlídali už někdy od začátku ledna (odlet byl naplánován na počátek května) a v současnosti už máme koupeny letenky do Nepálu, kam se chystáme přesunout na podzim.

Nedílnou součástí levných letenek jsou i dlouhé a často dost nevýhodné přestupy, takže v Oslu jsme přes noc na cestě sem trávili 9hodin poleháváním na Starbucks křesílkách v odletové hale (viz článek Cesta na Sever) a do nepálského hlavního města Kathmandu to budeme brát přes Dusseldorf a Singapur. Když si představíte mapu, logiku to moc nemá a z ekologického hlediska na nás moc hrdá nejsem, ale hold to byl nejlevnější spoj. O tom ale až někdy příště.

Zpět k letenkám do Norska. Abychom ušetřili ještě víc, tak jsme se kromě flexibilního termínu a vyhledávání fakt dost dopředu domluvili, že nám bude stačit úplně nejlevnější varianta, tedy bez odbavovaného zavazadla. Což v praxi znamená, že i přesto, že chceme být v Norsku na 3měsíce a je tu kvalitní zima, takže potřebujeme i zimní + pracovní oblečení, mohli jsme si každý jsme do příručního batůžku sbalit pouze 10 kg. Batohy samy o sobě váží 1,5 kg, Honzova výbava na focení má taky nějaké to kilo, k tomu Notebook, čtečka…no prostě na oblečení jako takové zbylo fakt málo místa, ale to je prostě jedna z dalších obětí, proč si dlouhodobé cestování můžeme dovolit. Cílová destinace pak většinou není úplně kilometr od letiště, takže jsme měli opět dvě varianty – zaplatit cca 900kč/os za autobus, který by nás od letištní haly dovezl až přímo do místa nového přechodného bydliště anebo vymyslet alternativní variantu. Co myslíte, že jsme si zvolili? :)

Zadruhé, rozhodně si tady neválíme šunky a snažíme se místním pomoct s čím je potřeba, za což si vysloužíme střechu nad hlavou a něco na zub. Každopádně opět nejsme první, koho tato myšlenka napadla, takže je internet plný možností, které se nám i všem ostatním samy nabízejí. Od hlídání dětí, psů, prarodičů, přes pomoc na stavbě domu, v restauraci, hotelu… Záleží, na co si troufáte nebo co vás láká. My měli pro naši první zkušenost pár základních parametrů. Chtěli jsme pracovat v rodině, která má nějaké děti a zároveň menší rodinnou farmu, na které potřebují pomoct se zvířaty. Což nám nakonec vlastně úplně skvěle vyšlo. Jen možná počet dětí bychom příště omezili maximálně na 2 kusy a pokud možno starší 10ti let. Během tří týdnů jsme se naučili neskutečné množství věcí, co se práce s ovcemi a jehňaty týče, plus máme každý den možnost poznávat kulturu norského rodinného života přímo v praxi.

Samozřejmě bychom si mohli najít i nějakou placenou práci, ale to by zase obnášelo nutnost si zajišťovat a shánět ubytování, platit si jídlo a pracovat každý den pevně stanovenou dobu, kdy bychom se určitě po třech týdnech necítili jako „součást rodiny“, ale spíš jako řadoví zaměstnanci, kteří za pár týdnů stejně zase vypadnou. Navíc shánět placenou práci nebo ubytování „jen“ na tři měsíce už zas tak jednoduché není. Život v rodině na bázi domluvy – vy pomůžete nám, my pomůžeme vám nám dává mnohem větší volnost i pohodu. Nechtěli jsme jet do zahraničí vydělávat, ale cestovat a poznávat. A jak lépe můžete nějaké místo poznat, když ne začleněním se do běžného života místních?

Možná toto vysvětlení tak úplně neodpovídá na otázku, jak si to vlastně do budoucna představujeme a kde jsme na to vzali (samozřejmě jsme nějaké peníze museli šetřit a našetřit, nějaké věci jako např. auta prodat apod.), ale podstatou je, že se snažíme naše náklady minimalizovat jak jen to jde a šetřit kde se dá (neboj mami, pojištění jsme si fakt zaplatili) a sice možná přijdeme o luxus předražené kávy nebo oběda v centru města, ale zato zažijeme díky životu mezi místními plno autentických zážitků a o to v případě dobrovolnictví jde především😊.