Pracovní nasazení



Tak jo, víkend je za námi a my tady nepřijeli tak úplně jenom lenošit a dostávat jídlo a střechu nad hlavou pro nic za nic, takže jsme se na pondělí docela těšili. Trošku nervozitka tam byla, protože naše CV doposud porod ovcí nebo ošetřování čerstvě narozených jehňat jaksi neobsahovala, ale jak se říká, učený z nebe nespadl, takže není co řešit. Horší bylo, že majitelé nám přišli tak málo komunikativní, že jsme se báli, že si to snad budeme nakonec muset všechno vyčíst z netu. Ještě že tady je ten Ben, ale ten ví o jehňatech asi tak stejné prd jako my, protože ovce začaly rodit teprve v den našeho příjezdu. No uvidíme. Pokrok je, že máme poprvé stanovený nějaký konkrétní čas, a to 8:00 ráno, kdy máme přijít na snídani a pak hurá rovnou do práce. Podle mých propočtů a předem dané domluvy 5hodin práce denně bychom mohli mít ve 14:00 splněno. To musíme zvládnout.


V osm ráno jsme tedy nakráčeli do kuchyně na snídani, dali si vločky s mlíkem a čaj a co čert nechtěl, Torunn (majitelka) na nás jen ve spěchu hukla, že musí rychle do práce, ale že se za dvě hoďky vrátí. Její manžel Jorgen na nás tedy chvíli zkoumavě hleděl až nakonec vymyslel, jestli teda nemůžeme jejich dva psy vzít na pořádně dlouhou procházku. Jupí, to by nám šlo. Těžko sice říct, jak dlouho by měla trvat taková hodně dlouhá procházka (podle mě bychom klidně chodili i čtyři hodiny), ale usoudili jsme, že bude fajn vrátit se dříve než Torunn, ať už nám něco z té každodenní práce ukáže. Psy už venčit docela umíme. I tak jsme si s nimi dali pěknou prochajdu po nejbližším okolí a docela si první pracovní úkol užili. Po návratu na farmu jsme zastihli jen Bena, jak ve stáji hází ovcím seno, takže jsme se hned nabídli, že mu s tím trochu píchneme. Byl docela rád a po chvíli nám bylo jasné proč. Seno bylo oproti suchému, vzdušnému seníčku, na které jsme, minimálně v třineckém regionu zvyklí, strašně těžké, navlhlé a vůbec jsem nabyla dojmu, že severské ovce musí mít strašně silný žaludek. Kromě sena nám Ben ukázal, kde a jak se nalívá voda, kde seženeme krmení pro slepice atd. atd. Prostě taková jeho každodenní rutina.


Když jsme to všechno prošli, byl zrovna čas oběda, takže jsme všichni vyrazili do kuchyně pro nějaký ten chleba se vším možným, a především vajíčka. Vajíčka tady fakt jedou ve velkém množství, až si občas říkám, jestli náhodou nepřijedeme domů s vysokým cholesterolem. Ale zase pohyb máme taky často – vlastně furt, takže tosnad nehrozí. Prostě život na farmě😊.

Po obědě se nás konečně ujala Torunn s tím, že si projdeme celou farmu a vysvětlí nám co a jak. Základy krmení, co, kdy a kolik bylo v podstatě totožné s tím, co nám už řekl Ben. Pak jsme se ale dostali k tématu jehňat, což jak bylo zřejmé bude otázkou číslo jedna minimálně po celý květen, kdy budou na svět přicházet nová a nová mláďata. No problemo, s tím jsme tady přece jeli, že jo. Fakt, že se budeme střídat i na noční směny jsme taky věděli, takže pohoda.

Sice nás trošku vystrašily pracovní pomůcky, které k asistenci porodu v případě nutnosti budou potřeba, ale co by člověk pro trápící se ovci neudělal 😊.



Než jsme to stihli všechno obejít, ani nevíme jak, bylo 17:00. Dobře, pracovali jsme teda trošku dýl, než bylo pět hodin, ale vlastně jsme se skoro celou dobu jen dívali, takže to se nepočítá. Poté, co jsme se převlékli a dali trochu do kupy jsem lehce pouklízela náš domeček (přecejen tu bydlel 3 měsíce pouze Ben a utřít prach z poliček ho za celou dobu evidentně nenapadlo) a už nás nejmladší člen hostitelské rodiny Ann volala na večeři.

Večeře byla výborná, ostatně jako i všechny následující jídla a kolem sedmé hodiny jsme se už pěkně uvelebili na gauč a pochvalovali si, jak fajnovní farmu jsme si ze všech možných nabídek v Norsku zvolili. Sotva jsme to dořekli, přiběhla nejstarší dcera Karolina s informací, že se zrovna rodí nové jehně, ať se jdeme podívat. Jupí, rychle oblíknout a běžíme tam. Když jsme se do stáje dostali, byla už ovečka řádně oddělena od zbytku stáda a jedno mládě už měla na světě. Než ale přišlo na řadu další, zaznamenala majitelka začínající porod u další ovce. WTF, jak to pozná ve stádě čítajícím 70 kusů?!!


Já vidím všude jen bečící hlavy a nějakého divného chování nebo špinavého zadku si fakt nevšímám. No oukej, vyženeme označenou ovci co nejvíc ke stěně a vženeme ji do odděleného boxíku. Přitom se snažíme, ať nám neutečou všechny ostatní, popřípadě ať při tom nezašlapou sebe nebo jednoho z nás. Fakt je tady na tolik zvířat dost málo místa. Zpět ale k ovci číslo jedna – snaží se už přes půl hodiny vytlačit jehně, které je podle majitelky dost velké a ovce se celkem trápí. Jo, že se trápí to vidím taky, polohu jehněte už ale nějak stanovit neumím. Prý je ale předníma nohama a hlavičkou napřed, takže cajk. No ok, snad se to časem naučím. Ovce č. 2 mezitím docela trpí a po hodině čekání furt žádný výsledek. Torunn nakonec zjišťuje, že jehně uvnitř se vůbec nehýbe a je tedy asi mrtvé…vytáhne ho z ovce sama a opravdu – úplně tuhé tělíčko bez známek života. Za chvíli následuje druhé jehně se stejným osudem. Bohužel, i to se někdy stává. Mezitím se ovci č.1 podaří dostat na svět druhého potomka, který má ale dost problémy se vůbec postavit a každý jeho pokus končí po pár sekundách držkopádem a pětiminutovým odpočinkem, po kterém se pokouší znovu vstát. Jehně je skoro 2x větší než jeho starší sourozenec a leží na zemi rozpláclé přes půlku boxu, čímž si vysloužilo jméno Spiderman (až za dva dny při značkování nám došlo, že je to holka, takže jí říkáme zkráceně jenom Spider). Třetí mládě se rodí bohužel hodně slabé, nejdřív si myslíme, že je úplně mrtvé, pak ale ucítíme slabý tlukot srdce. Třením sena o jeho tělo se ho snažíme přivést k sobě a asi po patnácti minutách se nám to úspěšně daří. Jehně docela obstojně drží hlavičku, ale nožky má slabé. Nedá se nic více dělat, uvidíme, zda si na světě poradí. Nakonec ještě zkontrolovat, zda má ovce mléko, zda se dostatečně stará o své potomky a můžeme jít spát.

To, že hodinky ukazují půl dvanácté večer a venku je furt světlo jako přes den nás už nepřekvapuje, takže bez údivu kráčíme směrem k domu. Větším překvapením ale je dotaz Torunn, která zjišťuje, zda si troufneme na to, mít noční šichtu a hlídat další porody. No troufnout si možná troufneme, ale upřímně řečeno už toho mám za dnešek docela dost. Asi těžko ale první pracovní den můžete “šéfovi“ říct, ať vám dá pokoj, takže přikyvujeme a domlouváme se, že poprvé zajdeme ovce zkontrolovat za cca dvě hodiny, tedy ve 2:00, pak ve 4:00 a pak ještě před snídaní v 7:00. Uff. Smrděli jsme jak dobytci a sprcha ve dvouhodinových intervalech moc logiku nemá, takže jsme si jen snesli deky do obýváku a svlečení do spodního prádla to zalomili na gaučích. Aspoň na ty dvě hoďky.

Budík ve 2:00 ráno a probuzení ve strnulé poloze na cizím gauči mě vyděsil natolik, že jsem byla rázem na nohou. Oblíknout a hurá za ovcema. Když jsme se blížili ke stáji, netrpělivě jsme napínali uši, zda neuslyšíme nějaké známky toho, že se něco děje (ony to ovce umí dát dost hlasitě najevo). Jediné, co jsme však po příchodu k boxům museli řešit, bylo malé ztuhlé tělíčko Spiderova mladšího sourozence. Jak se dalo čekat, bylo příliš slabé, aby se udrželo při životě. Trošku zklamaní jsme prověřili zbývající ovce i jehňata a pelášili zpátky do pelechu.

Budík ve 4:00 ráno byl úplně stejně překvapivý jako ten předešlý, takže zase jsme bez problémů skočili na nohy (denní světlo v plném proudu tomu taky trochu pomohlo) a hurá za ovcema. Jaké bylo naše překvapení, když jsme v rohu výběhu našli krčící se prvorodičku (jehně 2017) a zároveň novopečenou matku zdravého potomka si asi umíte představit. Zbytek tohoto ročního stádečka vyjukaně čekal a koukal v protějším rohu, takže oddělení ovce od stáda bylo úplně jednoduché. Zkontrolovali jsme jehně i mlíko, zastříkali pupeční šňůru desinfekcí, zapsali porod do poznámkového bloku a než jsme se dostali ke kontrole matky, bylo na světě další jehně. Fakt parádní pocit, když všechno klape a nejsou komplikace.😊



Budík v 7:00 si už asi raději ani nepamatuji, každopádně vstát jsme vstali, nic zásadního se nestalo, a tak jsme v 8:00 mohli klidně nakráčet k snídani a hrdě hlásit noční výsledky. Všechno by bylo fajn, kdyby nás po snídani čekala sprcha a postel, ale místo toho jsme si dali silné kafe a šli zase makat. Ale vůbec si nestěžujeme a čím víc toho víme a umíme, tím více nás práce na farmě baví 😊.

281 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová