Práce versus Koláče

Dnešní doba internetu je kouzelná v tom, že v neskutečné rychlosti (pokud vám zrovna funguje wi-fina) můžete dát vědět najednou všem známým i neznámým, jak se daří, co zrovna děláte a jak se máte. No jo. Taky ale nesmíte zapomínat ten seznam komplexně plnit a nezaměřovat se pouze na jednu stránku věci neb se Vám může úplně lehce stát, že celkový dojem bude působit tak trošičku jinak, než byste si přáli a než to doopravdy je. Tak jako nám. Takže zatímco náš instagramový profil působí dojmem, že tu lozíme pořád jen po horách, máme pořád sluníčkové počasí a vůbec nic netřeba řešit, web nejsmestromy.cz zase spíše naznačuje, že nás tady chtějí sedřít z kůže a makáme od rána do večera.

Ono pravda bude asi někde uprostřed, a i když pracujeme opravdu trochu více, než je těch domluvených 5hodin denně, stíháme ve volných chvílích (a když počasí dovolí!) vyrazit i na nějaký ten výlet. Takto jsme za ten první měsíc na Lofotech stihli poznat několik vrcholků v okolí. Mimo námi často navštěvovaný kopec Børa hned za domem to byly Fløya, Tjeldbergtinden a Kvittinden. Není to možná tak moc, jak bychom si přáli, ale problém není v pracovně vytíženém květnu/červnu jako spíše v počasí. Aktuálně nám počátkem června teploty klesají skoro až k nule a v polohách nad 300m.n.m leží čerstvě napadaný sníh. Rozhodně už jsme tady zažili i plno krásných dnů, ale zároveň řadu těch pěkně deštivých. A ačkoliv souhlasíme s názorem, že neexistuje špatné počasí, pouze špatně oblečený turista, nějak se nám v těch mrazivých podmínkách, a především často nulové viditelnosti drápat na žádný kopec vůbec nechce a raději v těchto dnech o to více pracujeme, abychom si pak mohli volno vybrat během pěkných a slunečných dní. A určitě to má i jiné výhody, jakožto například nabídka majitelů, že si za práci „navíc“ můžeme kdykoliv půjčit jejich spacáky a stan (ještě bychom potřebovali auto, ale to asi jen tak nevyjde😊).

No prostě, máme se fajn, i když si někdy i pěkně mákneme a v tu chvíli jediné, co chceme vidět nejsou vrcholky hor, ale sprcha a postel. Což ale nemění nic na faktu, že zatím absolvované výšlapy jsme si moc užili a níže najdete krátký popis a fotky z jednotlivých výletů.


BØRA (101 m.n.m)



Malý „krtinec“ přímo za před domem, kam jsme vyrazili hned co Honzovo koleno vypadalo, že neponese z výletu trvalé následky, a ačkoliv bylo jasné, že výstup nebude trvat moc dlouho, byli jsme po 20minutách pěkně překvapení, že už jsme nahoře a jak parádní výhledy pár minut od domu máme. Protože je to opravdu jen kousíček, cestu na vrchol jsme si časem trošičku prodloužili procházkou „naookolo“ a celý okruh, na který vyrážíme kdykoliv to je možné trvá cca hodinku😊. Vede pěknými místy kolem zátoky jednoho z fjordů, poté lehce stoupá skalnatým terénem až na hranu cliffů, o které se tříští chladná voda oceánu. Tímto terénem se přejde nad tunelem, který je proražen ve skále a jímž prochází hlavní silnice, která se klikatí celými ostrovy. Poté už jen kousek pod stoupání na kopec Bora. Strmý skalnatý svah je osazen fixními lany, pomocí nichž je výstup snadný a za chviličku člověk stojí u vrcholového vysílače. Zpátky domů už to je jen kilometr, takže celý okruh je vážně rychlovka. Poslední dobou jsme si ho začali běhat a je to moc pěkný trail.




FLØYA (590 m.n.m)



Asi nejznámější a nejvyhledávanější vrchol v okolí Svolværu. Jednak tím, že se tyčí přímo nad tímto městem, čímž je velice dobře dostupný a jsou z něj dech beroucí výhledy na město a zadruhé také tím, že jeho součástí je známá Svolværgeita (The Svolvaer Goat) ikonický skalní útvar vyhledávaný horolezci a také místo zvané Djevelporten (ďábelská brána) které je přímo po cestě na vrchol. Na Fløyu jsme vyrazili vlastně tak nějak náhodu. Určitě jsme ji měli v plánu jako jeden z prvních vrcholů, ale ten den ráno moc nepřálo počasí, kopce zahalovaly mlhy a celkově to na „vrcholový den“ moc nevypadalo. Po obědě se ale začalo přes mraky prodírat slunce, tak jsme si kolem 14h řekli, že se aspoň zajdeme projít a kouknout, kde ve městě nástup na tento vrchol začíná. Nástup jsme našli docela snadno, a tak jsme si samozřejmě chtěli kousek vyzkoušet a na vlastní kůži ověřit, zda je opravdu tak strmý, jak se o něm říká. Jelikož se počasí stále zlepšovalo, a nástup byl opravdu tak příkrý, že jsme nasadili 4x4 a ani jsme se nenadáli a už jsme za sebou měli 200 výškových metrů. Díky tomu, že tady nehrozí, že bychom „zatměli“, jsme se rozhodli pokračovat až k vrcholu. Po prvním prudkém stoupání přišla rovinatější pasáž, kde bylo třeba hledat cestu mezi sněhovými poli a místy s rozbahněným podložím, jsme dost zpomalili, několikrát sešli ze správné cesty, ale nakonec se dostali až ke zmíněnému Djevelportenu. Ten jsme jen minuli a pokračovali dále až k vrcholu. Toto místo mi připomínalo hřeben Západních Tater. Místy jsme traverzovali sněhové pole v prudkém svahu, jindy se zase škrábali po skalách. Samotný vrchol a místo odkud je krásně vidět Svolvær dělí asi 200m hezkého hřebene a řekl bych, že právě toto místo nad městem strčí svými výhledy do kapsy i samotný vrchol, na který je potřeba trošku složitěji překonat posledních 20metrů po skále. Počasí se během našeho výstupu neskutečně umoudřilo, takže jsme na vrcholku nad městem užívali nádherné výhledy, hřející sluneční paprsky a jen mírný vánek. Cestou dolů jsem se ještě rozhlídli z již zmíněné dábelské brány a rychle pokračovali dolů. Cestu zpět jsme v nepřehledném terénu přesně netrefili, takže to byla docela zábava prodírat se v tom strmém svahu křovinami a bahnem, které střídaly strmé skalnaté srázy, ale nakonec jsme se úspěšně dostali až dolů. Cestou jsem u jednoho domku poprosili o vodu, jelikož nám naše zásoby vyschly a jako odměnu jsme ještě dostali místní specialitu, sušenou rybu, kterou jsme cestou domů přikusovali. Takto úspěšně jsme zakončili náš první výlet, na který jsme vyrazili vlastně tak nějak náhodou.




TJELDBERGTINDEN (367 m.n.m)



Tento menší vrchol u Svolværu není zdaleka tak impozantní jako Fløya, ale zato je hned při vjezdu do města hezky vidět v pozadí. Je to takový plochý dvojvrchol, který podle Míši svým tvarem připomíná horu Pik Palatka (stan) v Kyrgyzstánu, jen mu chybí asi 4700 výškových metrů, ale musím uznat, že tvar má dost podobný. Nahoru vede několik cest, my volíme tu nejvzdálenější, která polovinu kopce obchází a nahoru stoupá z pravé strany. Cesta je dobře značená a vyšlapaná pěšina nedovolí, aby se dalo někde zabloudit. Pěkně strmým stoupáním přicházíme na nejvyšší bod tohoto kopce, kde jsme úplně sami a překvapují nás výhledy snad ještě krásnější než ty z vrcholu, který jsem popisoval minule. Na jedné straně máme pohled na již známý Svolvær, nad kterým můžeme pozorovat Fløyu a na druhé straně zase vidíme městečko Kabelveg a za ním do nekonečna se ztrácející další a další vrcholy Lofot. Tento kopec nás vážně překvapil, a i přesto, že docela vydatně fouká severní vítr, který pocitovou teplotu sráží k nule, tady trávíme skoro hodinu a koukáme na všechny strany. Poté, co přichází několik malých skupinek vrchol odpouštíme a začínáme klesat do sedla, odkud jen na chvilku popoběhneme na druhý vrchol, odkud jsou zajímavé, hluboké pohledy na hlavní cestu vinoucí se přes celé Lofoty. Poté začínáme sestupovat přímou cestičkou do města, která trvá jen chvilku a ani se nenadějeme a jsme u obchodu, kde nakupujeme pár drobností a pádíme si to cestou směrem domů. Po cestě se jen na chvilku zastavíme na pláži, kde posvačíme, uděláme několik fotek a pokračujeme až k naší farmě.






KVITTINDEN (517 m.n.m)



Nevýrazný vrchol, který bychom asi úplně přehlídli, nebýt kousek pod nástupem na tento kopec pole patřící k naší farmě. I když je farma vzdálená asi 7km, mají zde majitelé pozemek a na něm momentálně asi 15 balíků sena. Několik dní jsme se už na tento výlet chystali, ale pořád nevycházelo počasí, až jednou po obědě vypadalo docela stabilní a slunečné, tak jsme se dohodli, že už pro dnešek necháme práce a konečně na ten Kvittinden vyrazíme. Domácí nám dokonce nabídli, že nás těch 7kilometrů pod vrchol svezou autem a při té příležitosti si zkontrolují kvalitu sena v balících, protože překvapivě v tomto věčně vlhkém prostředí má seno v oblibě plesnivět. Zastavujeme asi 5 metrů od místa kde začíná stoupat cestička na vrchol, takže jim poděkujeme, rozloučíme se a začínáme s Míšou šlapat do kopce. Stoupání tady není až tak prudké jako na ostatních vrcholech, kde jsme zatím byli, ale zato se docela táhne. Trasa je dost rozmanitá, chvíli skáčeme po kamenech, poté bloudíme podmáčenými bažinami, chvíli se zase drápeme křovím a najedenou stojíme na skalách a věříme, že ty velké ploché kameny nekloužou. Pořád si ale tak nějak v pohodě stoupáme vzhůru a přibližně za něco málo přes hodinku jsme na vrcholu. Je zde ještě několik známek sněhu a docela hodně fouká, proto uděláme jen pár fotek, jednu z nich poté posíláme jako pohlednici přátelům do naší bývalé práce, trochu se porozhlédneme a začneme sestupovat. S klesající nadmořskou výškou klesá i intenzita větru, a tak se častěji zastavujeme a jen tak si posedáváme na kamenech a užíváme si krásy kolem. Nakonec dorazíme do místa, kde nás domácí vysadili, napojujeme se na hlavní asfaltovou cestu, po které za nádherného počasí dojdeme až zpět na farmu.




Jak je vidět, výletů si užíváme víc než dosyta, a i když máme ještě v plánu asi víc míst, než máme šanci za těch několik zbývajících týdnů stihnout, pevně věříme, že jich ještě pěknou řádku zvládneme😊.


218 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová