Po třech týdnech cestování po Malajsii jsme si chtěli mj. i z ekonomických důvodů najít, podobně jako v Norsku, nějaké pěkné místo, kde budeme výměnou za pár hodin výpomoci denně bydlet zadarmo a dostávat k tomu i něco dobrého do žaludku. A tak jsme si vyhlídli krásný resort na ostrově Langkawi, který je v pěší vzdálenosti od frekventovaného a rušného centra, ale zároveň šikovně „zašitý“ na kopečku asi 3km daleko, takže je odtud luxusní výhled a člověk má pocit, že je úplně na samotě.

Práce měla obsahovat především housekeeping (úklid po hostech) a gardening (práce na zahradě). Jelikož jsme dva a tak nějak si genderově nepotřebujeme nic dokazovat, od začátku jsme v duchu počítali s tím, že já budu uklízet a Honza bude sekat trávník nebo čistit bazén. Chyba lávky. Hned po příjezdu nás totiž správce informoval, že teď nemají žádné hosty, takže naší hlavní starostí bude péče o zahrádku. Okamžitě se mi před očima vybavily obrázky všech uhynulých kaktusů i jiných rostlin, které se mi ani při nejlepší vůli nikdy nepodařilo udržet při životě. Když už jsem začínala propadat mírné panice, přišla na řadu naštěstí „prohlídka areálu“, která můj strach postupně zmírňovala, až se nakonec vytratil úplně. Ono totiž zahrádka uprostřed džungle tak nějak moc zahrádku ani nepřipomíná. Spíše připomíná prostě džungli (udržovanou džungli) plnou kokosových i jiných palem, stromů a popínavých liján. A stromy a lijány to já ráda. Donedávna jsem mívala ráda (alespoň ve svých představách) i opice, které se tu prohánějí v koruných stromů. Od té doby, co se nám pravidelně snaží každé ráno ukrást snídani (párkrát už se jim to i povedlo) je teda moc ráda nemám.
