Kozel zahradníkem

Po třech týdnech cestování po Malajsii jsme si chtěli mj. i z ekonomických důvodů najít, podobně jako v Norsku, nějaké pěkné místo, kde budeme výměnou za pár hodin výpomoci denně bydlet zadarmo a dostávat k tomu i něco dobrého do žaludku. A tak jsme si vyhlídli krásný resort na ostrově Langkawi, který je v pěší vzdálenosti od frekventovaného a rušného centra, ale zároveň šikovně „zašitý“ na kopečku asi 3km daleko, takže je odtud luxusní výhled a člověk má pocit, že je úplně na samotě.

Práce měla obsahovat především housekeeping (úklid po hostech) a gardening (práce na zahradě). Jelikož jsme dva a tak nějak si genderově nepotřebujeme nic dokazovat, od začátku jsme v duchu počítali s tím, že já budu uklízet a Honza bude sekat trávník nebo čistit bazén. Chyba lávky. Hned po příjezdu nás totiž správce informoval, že teď nemají žádné hosty, takže naší hlavní starostí bude péče o zahrádku. Okamžitě se mi před očima vybavily obrázky všech uhynulých kaktusů i jiných rostlin, které se mi ani při nejlepší vůli nikdy nepodařilo udržet při životě. Když už jsem začínala propadat mírné panice, přišla na řadu naštěstí „prohlídka areálu“, která můj strach postupně zmírňovala, až se nakonec vytratil úplně. Ono totiž zahrádka uprostřed džungle tak nějak moc zahrádku ani nepřipomíná. Spíše připomíná prostě džungli (udržovanou džungli) plnou kokosových i jiných palem, stromů a popínavých liján. A stromy a lijány to já ráda. Donedávna jsem mívala ráda (alespoň ve svých představách) i opice, které se tu prohánějí v koruných stromů. Od té doby, co se nám pravidelně snaží každé ráno ukrást snídani (párkrát už se jim to i povedlo) je teda moc ráda nemám.

No a tak když jsme vyfasovali jako hlavní pracovní nářadí křovinořez a mačety, můj strach o osud neexistujících květinek zmizel úplně a nahradil jej široký úsměv. Ono naše pracovní náplň, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, mi totiž připomíná dětství. Taky jste jako malí lezli v lese po stromech a stavěli si takové ty lesní bunkry? Tak přesně to teď děláme. Nestavíme sice doslova bunkry, ale třeba prosekáváme v džungli dávno zarostlý chodník, na jehož konci jsme včera objevili dávno nepoužívanou „zapomenutou“ pláž.

Nebo i několik hodin hrabeme listí, což je úplně nejvíc relaxační činnost. Asi se mi teď řehtáte, ale když člověk cestuje, nemusí řešit vlastně skoro nic, není ve stresu a naučí se mít rád i monotónní úkoly, které už nepovažuje za ztrátu času, ale možnost prostě vypnout hlavu a užívat si krásnou přírodu kolem. Podobně jako v Nepálu, kdy jsme dokázali několik hodin soustředěně jít a třeba nepromluvit ani slovo, stejně tak teď umíme několik hodin hrabat listí a užívat si to. Škoda, že to neumí i naši italští kolegové, kteří si chtějí pořád povídat. A taky tu relaxační pohodu narušují všudepřítomní komáři, pro které už nemám ani slušného pojmenování... Ale nemůže být všechno zas až moc dokonalé, žejo?:)