Když mě pustíš, splním Ti tři přání,…Aneb jak se z nás stali profesionální „rybáři“


Nadšení z toho, že jsme po né úplně naplňující zkušenosti se sběrem třešní sehnali práci na lososí farmě, nás neopustilo ani na konci prvního pracovního dne, ani na konci prvního pracovního týdne. Ačkoliv né každá z našich povinností je tak úplně „voňavá“, musíme uznat, že oproti třešním je mnohem více zajímavá a né tak stereotypní. Vlastně skoro všechno pro nás bylo zase nové. Od krmení malých i větších ryb, přes řízení a ovládání našeho motorového člunu (nebo spíše voru), až po výlov nebo kuchání těch našich chovanců. Jasan, losos asi není tak strašně „cute“(mami, to znamená roztomilý) jako čerstvě narozené tele, ale i tak mají práce na farmách mnoho společného. Třeba to, že člověk musí občas myslet a používat selský rozum, což na třešňovém sadu vůbec nebylo potřeba.

Každopádně na farmě pracuju já a 8 kluků. Kluků doslova, neboť věkový průměr nepřesahuje hranici 22let, takže si tam s Honzou připadáme jako lehce přestárlí starší sourozenci, ale kluci jsou fakt super a je s nima sranda, takže si nestěžujeme. No každopádně ale díky tomu, že jsem fyzicky samozřejmě zdaleka nejslabší, neměl mě k výlovu ryb nikdo v plánu pustit a já jsem se k tomu ani aktivně nehlásila. Přecejen jsem mohla každý den pozorovat, jaká je to pořádná makačka.


Po měsíci mi to ale nedalo a jednoho víkendového rána jsem se k výlovu ryb prostě vnutila. Loví se vždycky ve dvou, takže jsem se logicky nacpala k Honzovi, aby to za mě případně mohl všechno odmakat 😊. No a plán to byl dobrý. Ono totiž, když jsem pětkrát zalovila podběrákem a vytáhla pokaždé minimálně pětikilového macka, který sebou škubal zleva doprava, měla jsem dost. Což o to, tohle přece pár hodin zvládnu, cítila jsem se. Na to mi Honza ale řekl, že mým tempem tady budeme ještě zítra. No tož musela jsem uznat, že má pravdu a přenechala jsem výlov dalších 150ryb jemu. Nojo, když ale nelovím podběrákem, musím dělat tu druhou práci žejo. Ona si ta ryba sama od sebe nehodí mašli jen proto, že jsme se rozhodli ji sežrat. No tož jsem vyfasovala do ruky takovou malou kovovou baseballovou pálku a mydlila ryby po hlavě. Navíc se člověk musí trefit přesně do hlavy, aby nebyly celé potlučené. To si pak zase stěžujou v kuchyni. No vůbec to nebylo nic lehkého. Svině klouzavý. No a pak jsem jim ještě musela propíchnout mozek takovým ostrým hákem. Zaprvé, aby bylo fakt jisté, že jsou mrtvé a nebudeme je kuchat zaživa a zadruhé, aby jim nastoupil rychleji rigor mortis (posmrtná ztuhlost – Ha, tohle si pamatuju ještě z hodin biologie!). No nic, práce to teda nebyla nijak záviděníhodná a já ji zase ráda klukům přenechám. Na posledních pár kousků jsem ale ještě poprosila Honzu, že si přecejen znova zalovím, ať můžu říct, že jsem jich vytáhla aspoň deset. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá a poslední malý zmetek s pokřivenou páteří. Honza na ni kouknul a říká – hoď ji bokem do vody mimo sítě pro dobrou karmu. Tož chvíli uvažuju a koukám na podivně tvarovanou páteř stříbrného lososa, který vůbec nevypadá jako zlatá rybka a hned rozhoduju, že ji praštíme po hlavě a vemem si ji domů na pekáč. S tak pokřivenou páteří a odchovaná v umělém prostředí by to stejně nedala. Stejně vlastně nevím, co bych si v tu chvíli přála. Je leden 2020, máme se parádně, máme super práci zajištěnou až do konce našeho pobytu na Zélandu a od května plánujeme další cestování přes Austrálii, Filipíny, Indonésii, Japonsko a Rusko na podzim konečně zase domů. Jsme zdraví a máme se krásně, co víc si přát.

Možná mě tehdá mohlo napadnout, že by nebylo od věci přát si, ať všechny ty naše plány vyjdou a zdraví nám slouží dál. Ono totiž, zvykli jsme si asi brát všechno moc automaticky a samozřejmě. Píše se o tom teď kam se člověk podívá, ale je to asi opravdu tak a tehdá v lednu 2020 jsem to všechno brala taky ještě s moc velkou jistotou…


Rybu jsme si na večeři upekli a snědli a dál žili svůj dočasný rybářský život. Za pár dní Honzu začala svědit ruka. Oba jsme to přisoudili nějaké kopřivě na polní cestě, po které jsme chodili běhat. Vyrážka ale druhý ani třetí den neustupovala a začala nepříjemně bolet. V práci měli hnedka jasno. Šlo o nejčastější „zdravotní úraz“ naší firmy, kdy se člověk škrábne o zub nebo žábra lososa a do oděrky se mu dostanou rybí bakterie, které způsobí nepěkné záněty. Říkají tomu tady zvesela „Salmon AIDS“. Prý už to tady měl každý a jediná možná léčba jsou týdení antibiotika. No to je radost. A tak Honza poslušně naklusal k doktorovi, vyfasoval antibiotika a ukončil svou běžeckou kariéru, neboť mu namíchali fakt pěkný driák a bylo víc než žádoucí, aby víc odpočíval. No tak dobrá rybo, možná jsem tě trochu podcenila.


Antibiotika rychle zabírala a po pár dnech už po divné vyrážce zůstaly jen fleky na prstech, které časem taky zmizely. Náš pracovní rytmus pokračoval dál a my každý den v 6:00 pravidelně s drobným zpožděním dojížděli na farmu. Jak končilo léto a nastupoval podzim, posouval se i ranní rozbřesk, až jsme si jednoho rána uvědomili, že začínáme za totální tmy. Což není až takový problém, vždycky se najde něco, co je potřeba i po tmě u světla přichystat. Po tmě je zde klíčové slovo, které znamená, že by bylo fajn přemýšlet a dávat pozor, kam člověk šlape! Celá farma je logicky na vodě a tedy dost nestabilní povrch, kde si člověk raz dva zvrtne kotník. A tak bych to nebyla já, kdyby se to nestalo zrovna mě. (samozřejmě jsem asi taky nebyla první ani poslední, ale …sakra rybo!).


No a tak jsem frajerka týden kulhala a skuhrala, až mi došlo, že to asi nerozchodím a bude vhodné vyhledat názor odborníka. Po vyšetření v místní ordinaci se ukázalo, že pro názor odborníka a rentgen si musím dojet do 160km vzdáleného města Timaru, kde se nachází nejbližší doktor. Pecka! Ochotná sestřička nebo lékařská asistentka nebo kdo to byl mi alespoň vypsala dvoudenní neschopenku a tu žádanku na rentgen v Timaru. Tak jo, uděláme si alespoň výlet a nakoupíme ve větším obchodě. A tak jsme i udělali, hned druhý den vyrazili na smluvenou dobu a já poslušně vyčkávala, až si mě doktor zavolá. Zavolala mě teda sestřička a zavedla do místnosti, kde mi udělali snad padesát snímků, aby mi řekli, že doktor je dnes bohužel na konferenci v Aucklandu. Cože?? Jedeme sem 160km a on tu ani žádný doktor není? No fajn, prý se mi na to ale podívá přes e-mail a zavolají mi, pokud tam je nějaký větší problém. Výborně. V mírně nasrané náladě jsme absolvovali nákup a nakonec se u zmrzliny v mekáči ještě zasmáli celé té zdravotnické péči tady. Tak nějak jsme věděli, že ten kotník zlomený stejně asi není, spíš jen potřebuje pár dní odpočinout. Což se nakonec ukázalo jako správný odhad a po pěti dnech postelového režimu bylo jasné, že led a menší zátěž je to jediné, co noha potřebovala.


No a během toho, co se mi noha postupně uzdravovala, začala být jasná i další nečekaná překážka a změna všech našich plánů. Od postupného rušení jednotlivých destinací, přes variantu „tak pojedeme v květnu rovnou domů“ jsme se dostali do fáze: „no tak tady zůstaneme, ale musíme si rychle zajistit nějaká další pracovní víza!“. Naštěstí na kravské farmě, kde jsme trávili druhou polovinu roku 2019 na nás pořád rádi vzpomínají a ihned nám na náš plán vrátit se zpátky odepsali, že nám s obstaráním víz určitě pomůžou…


A tak jsme pořád tady. Na stejné lososí farmě jako v lednu, jen celý svět kolem nás se změnil. Během několika týdnů se postupně uzavřely hranice všech našich plánovaných destinací a v šílené rychlosti zmizely i rozumné možnosti, jak se dostat narychlo domů. Víme ale moc dobře, že si nemáme na co stěžovat. Máme pracovní víza, máme domluvenou práci s možností prodloužení až do Vánoc (pokud by se situace dříve neuklidnila). Máme dost peněz i platné zdravotní pojištění. Na rozdíl od desítek nebo stovek lidí, kteří zde uvízli na turistická víza nebo přišli díky karanténě a vládním opatřením o možnosti přivýdělku, v zemi, kde životní náklady několikanásobně převyšují náklady v ČR… Nehledě na lidi po celém světě, kteří přišli o práci, jsou ve zdravotně špatném stavu a bojí se nákazy nebo jim přišly výsledky testu s obávaným slovem POZITIVNÍ.


Víme, že ačkoliv tak daleko od domova, máme se tady dobře, jsme zabezpečení, a proto rozhodně nebudeme usilovat o místo ve vládním speciálu, který naše ministerstvo zahraničí posílá. Kdyby těch míst bylo dostatek, určitě bychom nad tím uvažovali, ale těch „šťastných“, kteří se na seznam pasažérů dostanou, bude jen 350. Na Zélandu a v Austrálii je mnohem více Čechů, kteří jsou v horší situaci, než jsme my dva, takže zůstáváme. A pevně věříme, že celá tahle pandemická epizoda našich životů brzy přejde a všichni zase okusíme ten pocit svobody a bezpečí, na který jsme si v posledních letech už tak moc zvykli.



62 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová