Jak jsme „zdědili“ farmu



Oukej, samozřejmě jsme farmu nezdědili, ale vyfasovali na starost na prodloužený víkend, kdy se majitelé ve čtvrtek i se svými čtyřmi ratolestmi nasáčkovali do auta, za sebe připojili karavan a tradá, uvidíme se v neděli.

Paráda… na starost 70 ovcí, 130 jehňat, 30 slepic, 3 kočky, 2 psi a 1 kůň. K tomu ale taky 2 domy, nějaké ty peníze na jídlo a HLAVNĚ klíčky od auta! A ne ledajakého, ale našeho starého elektrického kámoše Nissan LEAF, kterého jsme si už před rokem pronajímali ve zlínské autopůjčovně k otestování.

Jakmile za sebou rodinka zabouchla dveře a uplynulo alespoň 30 minut, takže teoreticky už moc nehrozilo, že se budou pro něco vracet, zhodnotil Honza, že nutně musíme Leafa vyzkoušet a zajet alespoň pro něco do obchodu😊. Takže jsme dlouze zvažovali, co je to to „něco“, pro co vlastně do obchodu jedeme a po chvilce plánování už jsme měli celkem slušný seznam. Nikdy mě nepřestane udivovat lidský mozek a to, jak se dá vnímat úplně totožné věci stokrát jinak. Například ten blbý nákup. Doma jsme se ani jeden nijak zvlášť nevyznačovali láskou k obchodům. Vlastně to je hodně mírně řečeno, neb do obchodu s oblečením jsme z nutnosti lezli tak 1x ročně (ok, plus do sportu možná 2x) a v nákupech potravin bychom mohli být nominováni na největší sprintery. Hlavně ať jsme co nejrychleji pryč. Fronta u kasy pak byla úplná muka. Sláva bohu za samoobslužné pokladny. Oproti tomu tady, po dvou měsících, kdy jsme prakticky do obchodu nemuseli ani páchnout (kromě jednoho nákupu zubní pasty a sušenek) se velký „rodinný nákup“ jevil jako parádní výlet😊.

Po návratu domů jsem u vybalování nákupu chytla nutnost „něco“ udělat zase já a tím „něco“ myslím kompletní úklid kuchyně. Ono totiž když sdílí společné jídelní prostory 8lidí a z toho 4 ještě nedosáhli věku 15 let, je možné kuchyni nazvat všelijak, jen né uklizenou. Takže moje „klidně se jdi Honzi podívat na fotbal, já to tady ještě trošku poklidím“ se protáhlo skoro na dvě hodiny a stejně myslím, že jsem to vzala jen „zhruba“. Ale každopádně za ten dobrý pocit to stálo. Honza měl podobné nutkání zase ráno (a tím ráno myslím opravdu ráno cca v 6 hodin) a tak když jsem se vyhrabala z postele kolem osmé já, zářilo auto čistotou, skoro jakoby zrovna vyjelo ze salonu. „Nepojedeme přece na výlet v tom nadrobeném hnusu, co tam byl včera“, prohlásil s úsměvem. O tom, jak je asi těžké udržet čistý interiér vozidla, když má rodina 4 děti pod 15 let už asi psát nic podrobně nemusím.

A tak jsme po každodenním dopoledním maratonu kolem všech zvířat mohli po lehkém obědě kolem dvou hodin vyrazit na náš první opravdový výlet autem. Co si budem povídat, počasí ideální nebylo, ale nic, co by gore-tex bundy a trocha lidského nadšení nezmákly. Naším cílem bylo městečko Henningsvaer a v případě, že se počasí alespoň trochu umoudří, tak i vrchol Festvǻgtinden, ze kterého by měly být dolů nádherné výhledy.

Odvážným štěstí přeje a opravdu počasí nakonec vůbec nebylo tak špatné, jak se dle předpovědi dalo čekat, takže jsme po půlhodince jízdy parkovali pod kopcem a už si to štrádovali nahoru. No, štrádovali. Spíš lezli po čtyřech, protože převýšení 541m na vzdálenosti 1,3km je opravdu slušně řečeno hodně do kopce. Celou dobu se počasí jakoš takoš drželo a výhledy byly parádní jen s fotogenickými mráčkami kolem, ale sotva jsme dolezli nahoru, přikryly vrchol hustá mračna, která se valila z druhé strany kopce. Díky tomu, že jsme viděli kulové a taky hlavně díky strachu, aby oblačnost nezačala sestupovat spolu s námi, jsme na vrcholu moc neposeděli a po chviličce se vydali zpátky dolů. Mraky se naštěstí rozhodly zůstat nahoře, takže sestup byl zase v „polojasném módu“ s pěknými výhledy. Po sestupu jsme si ještě zajeli do centra Henningsvaeru, kde se nachází známé turistické místo – fotbalové hřiště, které zabírá skoro celý ostrůvek, takže je na něj shora hodně zajímavý pohled. Bohužel křídla nemáme a ani žádného drona, který by nám hezké snímky nafotil,takže jsme si hřiště jen obešli a prohlíželi si spíše všudepřítomné stojany na sušení ryb.

Stojany byly fajn a zajímavé. Méně zajímavý byl už smrad z navěšených ryb, a jak jsem v jednom předchozím článku psala, že mi tato specialita docela chutná, tak v téhle silné koncentraci pachů nemůžu říct, že bych na ni měla zrovna chuť 😊. Ale je to každopádně zajímavá podívaná, o čemž svědčí i množství kavárniček a obchůdků na hlavní třídě tohoto města. Prostě turistické centrum jako vyšité a nespočet jeho můstků a kanálů mu právem vysloužilo také přezdívku „Benátky Lofot“. Cesta zpátky domů uběhla docela rychle, jen na malou chvilku jsme se zastavili na moc hezké pláži jménem Ratvika.

Jelikož ale stále mrholilo, udělali jsme jen pár fotek, prošli se a pokračovali dál. Už byl taky totiž čas jít omrknout a nakrmit jehňata. Poté, co jsme nakrmili divou zvěř, jsme podle kručení v žaludku poznali, že by bylo dobré vymyslet nějakou rychlovku i pro nás. Naštěstí jsme měli ještě v lednici zbytky ze včerejška, takže bylo přihřátí a lehká obměna jídla předchozího večera opravdu rychlovka.

Druhý den se nesl v hodně podobném duchu, akorát počasí už bylo podstatně horší. I přesto jsme se ale odpoledne vydali na výlet do vesnice Borge, kde se dá navštívit Vikingské muzeum (Lofotr Viking Museum). Muzeum se nachází na docela rozlehlém areálu, takže jsme se prošli kolem, ale dovnitř se nakonec (mj. z časových důvodů) podívat nešli. Po cestě zpět jsme se projeli kolem nedalekého golfového hřiště, kde v současnosti pracuje náš známý Ben, který s námi bydlel první dva týdny po našem příjezdu), ale ačkoliv nás už předtím zval někdy na kafe, kvůli krmení jehňat jsme se nakonec rozhodli návštěvu odložit.

Večer jsme si udělali rychlovečeři dle vlastní chuti (po dvou měsících😊) a po dvou měsících si taky otevřeli plechovku piva a chipsy. Rebelové.

Neděle už se nesla spíše ve znamení práce, Honza posekal celou zahradu, já jsem se postarala o zvířectvo a vyprala nějaké to prádlo. Dobře, Honza posekal celou zahradu, já nakrmila zvířata a PRAČKA vyprala prádlo😊. Odpoledne jsme ještě zajeli na drobný nákup a než bys řekl švec, unavení majitelé už parkovali před domem. Vypadali dost vyčerpaně, děti nejspíš pohybem a dospělí nejspíš (určitě) čtyřdenním nonstop pobytem s dětma, takže jsme se nabídli, že večeři pro všechny uvaříme ještě taky my. No, takový klasický nepracovní víkend. Ale bylo to super a opět se mi potvrdilo přesvědčení, že patříme mezi ty lidi, které když nikdo nekontroluje a neorganizuje jim práci, pracují vlastně ještě více, než by bylo nutné a navíc z toho ještě mají radost. Což je vlastně asi dobře.

188 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová