Jak jsme si vyrazili na třídenní výlet


Tak jo, špatného počasí už bylo dost, což jsme si řekli nejen my, ale asi už i samo počasí, takže jsme mohli v posledních týdnech zaznamenat postupné zlepšování, které mělo podle předpovědi gradovat od středečního odpoledne, kdy mělo začít třídenní období sucha. Na čtvrtek rosničky slibovaly dokonce jasnou oblohu. No je jasné, že toho se už fakt musí využít, taková šance se nemusí opakovat. Za dva měsíce pobytu tady jsme zatím tak dobré počasí neměli a věřit, že v posledních třech týdnech jej zažijeme vícekrát, by bylo minimálně naivní. Takže jsme svůj záměr, sbalit se uprostřed týdne a vyrazit s batohem na zádech na jižní část Lofot, sdělili během úterní večeře majitelům farmy spolu s prosbou, zda by nám mohli půjčit slibovaný stan a spacáky. Mohli a s volnem není samozřejmě problém. Takže hurá, teď už nebrání nic tomu se sbalit a ve středu po práci vyrazit. Tak jo, brání. Snaze o sbalení bránil především fakt, že vojenské spacáky, které nám byly poskytnuty by se ani do jednoho z našich batohů nevlezly. Náhradní varianta v podobě dětských spacáků už ale vypadala sbalitelněji a přecejen předpověď slibovala sympatické teploty sahající až k 20˚C, takže no problem.

V den odjezdu jsme si dopoledne mákli na řezání a ukládání dřeva na zimu a po obědě jsme už mohli za polojasného počasí s batohy na zádech a cedulí „REINE“ v ruce vyrazit. Ušli jsme asi 500m k hlavní cestě, shodili batohy a čekali, koho naše umělecky vytvořená cedulka zaujme. Docela to trvalo, ale když po 40minutách zastavil mladý sympaťák s tím, že nás vezme skoro až do cíle naší dnešní cesty. Takže jsme nasedli a 130km nemuseli vůbec nic řešit. Během cesty nám dokonce nabídl, že kdybychom měli chuť na kafe teď nebo třeba při cestě zpět, ať se určitě zastavíme. Prostě lidi, kteří vás vezmou stopem, jsou většinou fajn.



Jelikož jsme ten den vyjížděli až odpoledne a na večer měli naplánovaný výstup na Reinebringen, kafe jsme s díky odložili na dobu neurčitou a spěchali chytit další stop. Do Reine zbývalo už jen asi 20km a během patnácti minut od začátku stopování nám zastavilo auto z půjčovny, které si pronajala slečna z Osla a její australský kamarád, který za ní přijel na návštěvu. Tak nějak o Lofotech věděla méně než my, takže jsme jim cestou doporučili pár hezkých míst, kam určitě stojí za to zajet se podívat. Po krátké jízdě nás vysadili v Reine, kde jsme si po pár metrech vytipovali místo, kam by šel později postavit stan a už jsme si to štrádovali nahoru do kopce. No štrádovali, byl to pěkný krpál, takže jsme se spíš po pár metrech rozhodli batohy schovat někam do křoví a jít jen na lehko. A rozhodně jsme dobře udělali, protože i když byl technicky nejnáročnější právě ten začátek výstupu, tak prostě táhnout bágly nahoru a pak zase dolů by bylo prostě zbytečné. Na to, kolik bylo hodin a že jsme měli za sebou celý pracovní den, jsme byli překvapivě plni energie a výšlap jsme zvládli ve skvělé náladě. Tu pak ještě umocnil wow moment, kdy jsme došli na vyhlídkové místo pod vrcholem Reinebringen a otevřel se před námi nádherný pohled na městečno Reine a okolní hory. Výhled byl opravdu dechberoucí a i když už byl teoreticky čas jít co nejdříve dolů, povečeřet a zalézt do spacáků, vůbec se nám z kopce nechtělo. Z výhledového místa jsme si už jako skoro jediní vyrazili i na nedaleký oficiální vrchol Reinebringen, který sice neskýtal taková panoramata, ale zato bylo fajn, že jsme zde byli prakticky úplně sami. Až na úplném vrcholu jsme vzbudili turistu ve spacáku, který zde měl evidentně v plánu strávit noc. Abychom nerušili, cvakli jsme jen pár fotek a hned se vrátili na výhledové místo, kde nám to opět nedalo a pár snímků jsme museli nafotit. No prostě krása, kterou slovy ani sebelepší fotkou nejde zachytit J. Sestup ubíhal taky docela na pohodu, všechny lidi jsme předbíhali a v dobré náladě dorazili až úplně dolů, kde jsme vytáhli z křoví schované batohy, kousek dál postavili stan a kolem půlnoci baštili naši cestovní večeři – tuňáka z konzervy a suchary. Ještě jsme se chvíli kochali pohledem na racky, kroužící nad fjordem a snažící se taky ulovit něco k snědku a pak už jen zalezli do spacáků a spokojení jak želvy rychle usnuli.



Ráno bylo počasí jako ze žurnálu, takže jsme sbalili saky paky, něco málo posnídali a vyrazili do centra městečka Reine si ho zblízka trochu prohlédnout. A že bylo na co koukat. Vlastně nic převratného, ale malebný přístav obklopený krásnými a vkusnými domečky s miniaturními předzahrádkami, tenké uličky a příjemní lidé. To vše dokresleno z moře vystupujícími vysokými skalními útvary, no prostě pohádka. Po drobném sporu, zda je lepší za 50 NOK nakoupit nějaké další zásoby jídla (paštiku, suchary a další konzervu) anebo si dát za stejnou cenu dva nejlevnější nanuky se nám nálada na pár minut propadla pod bod mrazu, ale brzy zdravý rozum zvítězil nad zmlsanými jazýčky, a tak jsme obtěžkáni další konzervou směřovali k hlavní cestě na další stop (Mimochodem, ještěže jsme to jídlo nakoupili, druhý den bychom si za ty nanuky asi pěkně nadávali).



Po chvíli čekání u hlavní cesty nám zastavili dva sympatičtí Finové, kteří jeli stejným směrem a dokonce nám po pár minutách i nabídli, že drobná zajížďka pro ně není problém, takže nás rádi zavezou až přímo k místu, odkud se ten den chceme vydávat pěšky k pláži Kvalvika. Nevěřili jsme vlastním očím a nadšeně souhlasili. Přecejen nám tím ušetřili buď 8km pěší cesty po asfaltu anebo další shánění stopu. Brzy jsme tedy dojeli až k místu, ze kterého se začíná stoupat směrem ke „skryté“ pláži Kvalvika, na kterou člověk musí dojít pěšky. Mimochodem doporučujeme film/dokument „North of to the Sun“, který je točen právě zde. Na pláži jsme vybalili věci, postavili stan a po pár hodinách odpočinku se vydali na 500 metrový vrchol Ryten, který se tyčí přímo nad tímto kouzelným místem a skýtá opravdu dechberoucí výhledy. Značnou část cesty k vrcholu lemuje malyý potůček, ze kterého lze nabrat čistou vodu, takže i když sluníčko pražilo do zad a stoupání se zdálo místy nekonečné, s vodou naštěstí nebyl problém a navíc jsme šli zase nalehko bez batohů, takže to přecejen ubíhalo docela svižně. Nahoře jsme si odpočinuli, užili krásné pohledy kolem dokola a kolem půlnoci se vrátili zpět na pláž, kde jsme se už jen chvilku prošli při (ne)západu slunce a hupky dupky na kutě.

Ráno jsme si dali klasickou snídaní konzervu tuňáka a suchary a pomalu se vydali přes kopec k hlavní cestě, odkud už jsme poté dostopovali zpět na farmu. Opět jsme měli štěstí na moc milé lidi, se kterýma jsme si skvěle pokecali jak o Lofotech nebo cestování, tak i o jejich osobních životech a příbězích. Stopování prostě fakt není jen způsob, jak ušetřit peníze, ale i bezva cesta, jak se seznámit nebo si dobře popovídat J

Po návratu domů jsme vybalili spacáky a stan a byl zrovna čas večeře, takže jsme třídenní výlet zakončili vynikajícím jídlem a vyprávěním zážitků „naší“ norské rodince.

75 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová