Jak jsme plavili berany


Jo, čtete správně. Normálně by člověk nejspíš řekl, že se berani a všeobecně čtyřnohá zvířata, pokud je chceme dostat z místa A do místa B, nějakým způsobem zahánějí, převádějí, popřípadě převážejí. Tak jsme si to dříve mysleli i my, ale tady je každý den nějaké překvápko.

Abychom si to ale vzali pěkně popořádku, od prvního pracovního dne, kdy jsme na zvlhlé seno a živá i mrtvá jehňata koukali jako čerstvě vyorané myši už uteklo skoro 10 dní a my během nich zažili plno zajímavých poprvé.


Poprvé jsme zavedli nějaký pevný řád nočních hlídek u ovcí a zapojili do něj i Bena, takže se střídáme po třech hodinách, a tedy vstáváme už každý jen 1x za noc.


Poprvé jsme zažili pocit, kdy nám jehňata umřela jen proto, že jsme k nim přišli pozdě a nestihli oddělit rodící ovci od stáda, takže byli mrňousové ušlapaní k smrti.


Poprvé jsme vážili a značkovali několik dní stará jehňata.


Poprvé jsme vypouštěli prvních 10 ovcí s jejich zdravými a dostatečně silnými potomky ven na nejbližší pastvu.


Poprvé jsme museli v noci zastřelit dospělou ovci, protože nemohla porodit kvůli přetočené dělohy (nebo snad něco takového) a strašně trpěla.


Poprvé jsme tady zažili pracovní sobotu, neboť majitelé měli velkou rodinnou oslavu, na kterou měli pozváno cca 25 hostů a o ovce se logicky neměl kdo jiný než my postarat.


Poprvé jsme se přejedli, neboť z oslavy zbylo strašně moc dortů a zákusků, takže jsme se na to i s Benem nadšeně vrhli a pak z toho všichni málem vrhli :D


Poprvé jsme si užili nepracovní neděli a vyrazili na nedaleký vrchol Fløya, odkud je nádherný výhled na celé město.




No ale abych se vrátila k tomu dnešnímu zážitku. Ráno začalo jako obvykle, vyrazili jsme s Honzou v osm ráno na snídani, dali si vločky a kafe (ano, čaj jsme po pár nočních hlídkách vyměnili za ranní kafe). Ben klasicky zaspal, takže jsme i bez něj vyrazili do stodoly nakrmit ty naše bečící kámošky.


Od včerejška máme deset ovcí s jejich jehňaty venku, takže uvnitř bylo o 10 ks hladových krků méně. Kravál hladového stáda ale na intenzitě nijak neubral. Poté, co jsme naházeli seno, dolili vodu, posbírali vajíčka, umyli pár gumových matrací (pro nově narozené kusy) a splnili pár dalších každoranních úkolů, přišel nás Jorgen poprosit, zda bychom mu nepomohli naložit dva naše berany, které bude na léto převážet na „prázdniny“ na jiný statek. Pomohli jsme mu je tedy naložit do bedny připevněné k traktoru a šli si zase po svých. Kolem 11 za námi přišla Torunn, že pojede za Jorgenem pomoct s vykládkou beranů, zda si nechceme udělat výlet a jet se podívat na vedlejší ostrov.


Jasně, práce jsme si dneska oddělali po ránu víc než dost, navíc Ben přišel ven teprve teď, takže může hlídat ovce my klidně zaslouženě můžeme jet na výlet. Počasí sice nic moc, ale s tím už hold nic nenaděláme. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili na asi třicetikilometrovou cestu, kdy jsme těsně před cílem dohnali i náš traktor s Jargenem a dvěma našimi berany na palubě.


Jakmile jsme dorazili na místo, čekaly tam už 3 zaparkované traktory a každý z nich měl, stejně jako ten náš, připevněnou bednu s 1-3 berany. Oukej, chápu to tedy tak, že všechny berany z okolí teď budeme vypouštět do jedné společné ohrady. To dává celkem smysl. Smysl už moc nedával fakt, že nám předem nikdo neřekl, že jsme se dost málo oblíkli, takže jak jsme tam tak nekonečně dlouho stáli a evidentně ještě na někoho čekali, mírně jsme začínali litovat, že jsme se na tuto akci tak nadšeně hrnuli. Navíc už se blížila doba oběda, ale opozdilci v traktorech ne a ne dojet. Než jsme se jich přecejen dočkali, stihli jsme si prohlídnout nedaleký plot, který měl toto beraní stádo podle našeho předpokladu oddělovat od zbytku světa, ale dle našeho laického úsudku by plot prorazilo možná i dvouměsíční jehně, takže nám moc nebylo jasné, zda to ti lidi myslí vážně nebo třeba budeme plot ještě nějak opravovat. Dokonce jsme si už začali pohrávat s myšlenou, že by bylo lepší berany nasadit na nějakou z loděk, které kotvily u mola opodál a odvézt je na nějaký opuštěný ostrov. Už nám začínala být taková zima, že jsme silně zvažovali možnost jít si sednout do vyhřátého auta, když v tom dorazil poslední traktor a věci se daly konečně do pohybu. Jaké bylo naše překvapení, když si majitelé vedli své statné beraní samce směrem k molu a začali je opravdu tlačit a nakládat do nejbližší loďky! Nevěřili jsme vlastním očím. Z třinácti beranů bylo během chvilky prvních sedm spolu se svými majiteli na palubě a Torunn na nás pokřikovala, že je ještě jedno místo, zda už jeden z nás nechce jet předem.


Mírně zmatená jsem křikla „no problem“ a už si to sedím v motorovém člunu plném beranů a svištíme si severskou zátokou mezi jednotlivými ostrůvky. Během asi pěti minut plavby, kdy byli berani klidní jako neviňátka (asi tušili, že v té ledové vodě skončit opravdu nechtějí) jsme dorazili k relativně velkému ostrůvku, kde jsme se všichni vylodili, berany přivázali k nejbližším stromům a čekali, než to kapitán člunu otočí pro další členy vč. Torunn a Honzy, kteří zůstali s našimi berany na břehu u traktorů. Sotva jsem se po ostrůvku trochu prošla, už jsem viděla člun, jak se podruhé blíží ke břehu. Druhá skupina takové štěstí (nebo šikovnost) neměla a dva z beranů jim místo z mola do loďky skočilo z mola do vody. Takže měli o něco větší vzrůšo, ale já jsem ráda, vzhledem k teplotě vody, že jsem o tento zážitek přišla. Jakmile jsme se seskupili na břehu, pustili jsme berany z vodítek a nechali je si jít obhlídnout okolí. No jo, je ale mnohem víc než okolí zajímalo, kdo z nich má tvrdší hlavu a začali do sebe nemilosrdně vrážet a dokazovat si, kdo tady bude vůdce stáda.


Majitelé tuto podívanou očekávali, takže se usadili do trávy, vytáhli termosky s kávou a papírové kelímky a začali toto divadlo sledovat. Loni jim prý během tohoto souboje jeden samec umřel. Smutné, ale hold to tak mají.


Půl hodiny jsme tedy sledovali, jak někteří jedinci v souboji pokračují, zatímco jiné už to dávno přestalo bavit a šli si po svých prozkoumávat ostrov. Nakonec i ti nejbojovnější usoudili, že místa je tam asi dost a naštěstí i lidské osazenstvo ostrova rozhodlo, že je načase jet domů. Ještě že tak – tiché sledování beraního souboje by dost brzy začal rušit můj čím dál tím víc kručící žaludek. Já teda nevím jak ostatní, ale když snídám v osm ráno, tak ve dvě odpoledne už fakt šilhám hlady 😊.

Zpět k traktorům už jsme se bez problému dostali na jedné loďce, neboť lidé zaberou podstatně méně místa než 13 beranů a taktéž disponují i o něco vyšším IQ, takže do vody už nikdo z loďky nehupsnul. Škoda, bylo by se na co dívat. Naštěstí se ale výrazně zlepšilo i počasí, takže se na co dívat rozhodně bylo a celou cestu zpátky jsme se kochali krásnými neokoukanými výhledy na okolní hory a pomalu už plánovali, kam asi vyrazíme o víkendu😊.

163 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová