Jó třeště zrály, ale naštěstí už dozrávají i bez nás

Tak jo. Kdo někdy o working holiday vízech na Zélandu uvažoval a něco si na netu hledal, nemohl nenarazit na informaci, že nejvíc pracovních nabídek pro nás, tzv. backpackery, tedy baťůžkáře, je tady v zemědělství, především v oblasti pěstování ovoce a zeleniny. Vše samozřejmě dozrává postupně a i mimo sezónu sklizně je možné se v pohodě uchytit, ať už na sadech s kiwi, jabkama, hroznovým vínem, bramborama, avokádama, a prostě vším, co roste v zemi nebo na stromech. Někteří lidi tak stráví na sadech/ovo-zelo farmách celý svůj novozélandský rok.

My to původně taky tak plánovali, neb vidina práce venku plus možnost dojíždět do stejného zaměstnání a nemuset řešit, že každý z nás bude mít volno jindy, byla více než lákavá. Nakonec jsme se ale těmto klasickým pracem úspěšně (neplánovaně) dost dlouho vyhýbali, neboť nejdřív na nás na internetu vybafla nabídka práce v zahradnictví u Aucklandu, která pak plynule navazovala na náš pětiměsíční pobyt u krav.

Když se náš pobyt na Zélandu přehoupnul do druhé poloviny a my na farmě začali pomalu přemýšlet, co dál, třešňařina byla pro nás jasná volba. Jednak jsme zatím netušili, co všechno práce obnáší a druhak jsme si prostě tu největší klasiku sběračství chtěli taky vyzkoušet. Navíc ze všech ovocí a zelenin se říká, že právě třešně jsou tou TOP prací, kde se dá vydělat nejlépe a navíc se člověk úplně nesedře.

Ani jedno z výše uvedeného nemůžeme vyvracet, protože to prostě nemůžeme s žadným jiným sadem srovnat, ale co jsme slyšeli od ostatních, v oblasti ovoce-zeleniny zkušenějších, něco na tom asi bude. Už jen fakt, že oproti kiwi, jablkám nebo třeba meruňkám před sebou netaháte dvacetikilový vak, ale jen pětikilový kyblík, zní jasně ve prospěch třešní. No a taky finančně je to prý o něco lepší. Na tom ale asi nějaké zásadní rozdíly končí. Nemyslíme si, že jsme pracovali nejhůř, nějaké prachy jsme si ušetřili, ALE…

Nezáživnější práci jsme snad nikdy nezažili! Prvních pár hodin je fajn, páč se člověk nemůže „dožrat“ těch skvělých třešní (Jak je mu po večerech prvních pár dní blbě, to už je zase jiná kapitola). No ale časem mu v lepším případě třešně chutnat přestanou, všechny písničky v mobilu projede třikrát dokola, z podcastu má hlavu jako meloun a třešní furt neubývá. Zažili jste někdy v létě u babičky takovou tu situaci, kdy vám dala misku a chtěla ji celou naplnit, aby bylo na koláč? Taky se vám zdála tak neskutečně velká? No tak přesně to je nic oproti pětikilovým kyblíkům, které, abyste dosáhli na minimální mzdu, musíte naplnit průměrně za 20minut. Pak rychle odevzdat, chňapnout další a zase rychle na strom. Samozřejmě takhle „na kšeft“ pěstované třešně jsou většinou větší než ty od babičky, a stromy jsou dost pěkně obsypané, to zas jo, ale i tak…. Nekonečné sbírání a odevzdávání kýble hodinu za hodinou, den za dnem,… Kdy největší změna je změna počasí…a teď si vyberte, jestli je lepší ranních 5°C nebo odpolední tropy.


Přístup supervizorů je taky kapitola sama pro sebe. Naprosto chápu, že při nástupu, kdy se nás tam sešlo 50-100 cizinců a každý den se vyhazovalo a nabíralo nové lidi, si jde zahraniční jména zapamatovat těžko, a proto jsem se svým číslem 2458 byla naprosto v pohodě. Na druhou stranu ale uslyšet vyjímečně na ranní pozdrav nějakou odpověď by potěšilo i nejedno číslo. No a když si nás pak (kupodivu fakt rychle) zapamatovali podle křestních jmen, situaci s ranním (ne)zdravením to nezměnilo vůbec, až jsem to jednou nezvládla a při odchodu 24.12. po celodenní práci v neskutečném horku, kdy jsme na stromech dopoledne nadšeně zpívali koledy, ale odpoledne už v tom vedru nebyla síla a jen jsme doufali v brzký konec pracovní doby, dostala jen sekundovou informaci – „zítra volno, v pátek v 6 ráno na parkovišti“ nedalo mi to a odpověděla jsem místo klasického zdvořilého poděkování: „také vám přeji krásné Vánoce“.

Když to tak teď po sobě čtu, asi to nezní tak hrozně, ale nám fakt hrozně bylo. A to si myslím, že nejsme stěžovací typy. Ono to teda nebylo nic, co by se krátkodobě nedalo vydržet, ale tak nějak nám asi došlo, že už jsme na takovéhle „sezónní brigády“ fakt trochu staří. Navíc tady na Zélandu, ale vlastně i všude jinde, jsme se s takovým přístupem nikdy nesetkali a všude, kde jsme pracovali, s námi zacházeli…hmm…jako se sobě rovnými a tak nějak jsme vždy měli pocit, že si naší práce někdo váží.

No a když jsme si tohle všechno v hlavě setřídili, bylo víceméně rozhodnuto. Bonus nebonus(za odpracování celé sezony, do konce které nám chyběly asi dva týdny, nám byla přislíbena odměna), jedeme dál.

Zpětně celé této třešňové sezony rozhodně nelitujeme, protože sběr bylo něco, co se s working holiday vízy často hodně spojuje a prostě jsme si to chtěli vyzkoušet. Navíc jsme si neskutečně uvědomili, jak moc má na spokojenost zaměstnanců vliv přístup zaměstnavatele nebo nadřízeného. Věřím, že kdykoliv budeme (pokud někdy budeme) mít pod sebou nějaké lidi, budeme ze zážitku na třešních hodně čerpat. No a v neposlední řadě jsme na sadu i v kempu měli super českou partu, se kterou jsme oslavili jak Vánoce, tak i nový rok, a s některými jsme se, pevně věřím, neviděli naposled 😊


P.s. naší zkušeností z jednoho sadu nechceme paušálně hodnotit všechny sady na Zélandu. Navíc i u nás bylo plno lidí vcelku spokojených, takže pokud se na NZ chystáte a sběr vás láká, směle do toho. Výpovědní lhůta je navíc maximálně jeden pracovní den, takže kdykoliv můžete sbalit saky paky a vyrazit někam jinam. A my teda jedem…

28 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová