I´m sorry, we can´t speak Norwegian

Aktualizace: 3. čvn 2018

Tak tohle je asi jedna z nejčastějších vět, kterou zahajujeme jakoukoliv konverzaci s místními obyvateli. Na tom by vlastně nebylo nic špatného nebo nečekaného, navíc Norové s úsměvem plynule přecházejí do angličtiny a jsou naprosto v pohodě. Vlastně jsou mnohem více vstřícnější a otevřenější, než jsme si původně mysleli.

Vůbec ta naše původní představa o zamračených a odtažitých Seveřanech vzala rychle za své. Hold ty zažité stereotypy a všeobecné představy občas svádějí si všechno a všechny předem škatulkovat, tak snad se této vlastnosti co nejdřív zbavíme. Každopádně ale kromě našich domácích (kteří původně moc sdílní nebyli, ale nakonec se z nich vyklubala moc fajn rodinka) jsou zatím všichni Norové, které jsme dosud potkali moc přátelští. Ať už na horách, kde se všichni, stejně jako my v ČR, s úsměvem zdraví a většinou i prohodí pár slov, tak i ve městě, kde jsme například neměli vůbec problém sehnat pitnou vodu hned u prvního domu, na který jsme při cestě z hor narazili. Pán nám s úsměvem odšrouboval zahradní hadici, napustil plnou láhev vody a během konverzace odkud jsme, kde a jak dlouho tady budeme nám nabídl i místní specialitu – sušenou rybu, která mimochodem vůbec není špatná😊. No prostě to vůbec nejsou ti zabručenci, na které jsme je předem pasovali. Zároveň ale nejsou ani nijak přehnaně vlezlí a otravní, což je po zkušenostech z Gruzie a Kyrgyzstánu mooc velké plus.

No ale zpátky ke komunikaci v angličtině. Naše představa, že se vlastně v pohodě zvládneme všude domluvit vzala brzy za své. Ono i když je naše generace nucena učit se její základy snad už někdy od plínek a v práci jsme angličtinu taky používali dá se říci každý den, nedá se tak úplně tvrdit, že by naše začátky byly lehké. Především slovní zásoba, kterou jsme dosud aktivně používali se moc využít nedala, protože slova jako Purchase order, Total manufacturing cost nebo Invoicing road na farmě fakt moc nefrčí. Naopak nám ale dost chyběl slovníček anatomie zvířat, protože jak se řekne hlava, noha nebo ucho sice člověk věděl, ale víte třeba, jak se řekne děloha, pupeční šňůra nebo mlezivo? Zároveň správné pojmenování pro krumpáč, štípačky nebo šroubovák bylo zpočátku taky dost těžké (pro mě občas i v češtině😊). V kuchyni to pak vypadalo podobně a naše komunikace se skládala z máchání rukou a větami typu…“taková ta věc, kterou se dá krájet sýr na maličké kousíčky“ (=struhadlo na sýr). Takže hlavní faktor, kterým pojmenovávám věci je v poslední době jejich barva.

Zároveň už si začínáme osvojovat i některé norské pojmy a naprosto nelogicky to jsou zatím ty, které asi nikdy v životě, kromě života v této rodině nepoužijeme. Tedy kromě slovíčka „TAKK“, což je děkuji a děkuji se přece vždycky hodí. Dalším slovem je ale námi nenáviděné slovíčko „SPILL“, které slýcháme minimálně tak desetkrát denně od nejmladšího člena rodiny, šestileté Ann. Její angličtina baví všechny asi ještě více než ta naše, když s oblibou skládá věty, jak se jí hodí, přičemž neváhá hravě kombinovat norská a anglická slovíčka dohromady. Takže vlastně nikdy nevíme, jestli jde o nějaké nám neznáme anglické slovo anebo je to zrovna něco v norštině.

Konkrétně tato nejoblíbenější fráze Ann zní: „Will you spill?“ = „Budeš si se mnou hrát?“. Variací na tuto větu je taky věta „Will you teng?“ = „Budeme si kreslit?“. Toto jsou tedy tři základní norská slovíčka, která jsme si za dva týdny na farmě osvojili a včera k nim přibylo nejnovější slovo, označující podle mě v ČR nebo minimálně u nás v kuchyni nepoužívané náčiní viz obrázek níže a které se vyslovuje přibližně nějak jako „USTAHOVEN“.

No uznejte, že pokud člověk pracuje na farmě, kde s výkaly přijde do kontaktu opravdu víc, než by chtěl a pak během večeře pořád slýchává „U-Sta-Hoven“ tak ho to minimálně zaujme a není až tak problém si to zapamatovat. Navíc poté, co jsme rodince vysvětlili přibližný pocit, jaký z tohoto názvu máme, mohli se potrhat smíchy a od té doby pěkně zřetelně a nahlas využívají (minimálně děcka) toto slovo víc než kdy dříve.

No prostě nasmáli jsme se nemálo jak my, tak i majitelé a věřím, že vtipných situací bude ještě kvantum.

K největším novinkám posledních dní patří i fakt, že se od nás v sobotu odstěhoval dobrovolník Ben, což sice znamená, že máme menší dům (furt bez vody :D) sami pro sebe, ale zároveň sami pro sebe máme i noční šichty a vůbec všechnu práci, o kterou se s námi až doteď dělil. Navíc jsme bohužel přišli o rodilého mluvčího, který přecejen naši angličtinu posouval o něco více než komunikace s malou Ann, se kterou si brzy patrně vytvoříme vlastní jazyk, kterému nebude rozumět už vůbec nikdo. Pořád jsou tady sice ještě Torunn s Jorganem, kteří mluví docela dobře a teda určitě lépe než my, ale čím víc času s nimi trávíme, tím víc úkolů vyfasujeme, a nebo si o ně rovnou během konverzace sami řekneme, takže v tomhle směru bylo povídání s Benem určitě bezpečnější. No ale co už, s jehňatama jsme už za polovinou a pevně věříme, že až budou všichni prckové na světě a ovce vyženeme do hor, bude práce podstatně méně, a hlavně už kvůli ní nebudeme muset vstávat ve dvě ráno!

Na druhou stranu ale uznejte, nestojí takovýhle prcek za to, abyste k němu v noci vstali a zašli ho nakrmit? 😊



164 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová