Hlídači krav

Aktualizace: 2. lis 2019

Když jsem byl malý, říkali mi naši: „dobře se uč a jez chytrou kaši“. Já jim ale na to řek: „Chci být hlídačem krav“.


Asi každý náš vrstevník tuhle písničku zná ze školních lavic a určitě nejsme jediní, kdo si tehdá ťukal na čelo, co je to za blbost mít životní sen pást krávy. Teda možná se našly výjimky, kterým to přišlo super lákavé, já jsem ale mezi ně rozhodně nepatřila.

Lehký zlom přišel někdy v pubertě, kdy jsem si u práce kolem koní uvědomila, že fyzická námaha a práce se zvířaty může být svým způsobem fakt skvělý relax, ani tehdá by mě ale rozhodně nenapadlo, že se tomu můžu věnovat i na full time. Vždy to byl prostě jenom relax na pár hodin po škole/práci.

O to větší překvapení a nadšení z práce na čerstvém vzduchu jsme zažívali loni v Norsku, kam jsme se po ukončení naší „kancelářské kariéry“ vydali rodit jehňata. Pravda, práce to byla spíše dobrovolnická, ale i tak jsme v ní trávili v průměru 10h denně a moc nás to bavilo. Ten pocit volnosti a naplnění jsme hold v kanceláři zažívali jen zřídkakdy.

Od našeho norského farmářského období už uplynul víc jak rok, který jsme strávili převážně cestováním a objevováním hlavně asijských zemí. Získání pracovních víz na Novém Zélandu se nám ale znova rozsvítily oči. Zéland=země ovcí. Určitě musíme zkusit sehnat práci v tomhle oboru. Nojo, ono ale od dob, kdy bylo na Zélandu víc ovcí než obyvatel uplynul už nějaký ten pátek a současná vláda nebo možná ekonomická situace/poptávka na trhu vyžaduje a podporuje spíše mléčný průmysl, a tedy chov dobytka. To jsme si uvědomili hned po pár dnech mimo Auckland, neboť všude, kam až oko dohlédlo se pásly hlavně krávy. Sem tam nějaký ten kůň nebo ovce, ale jinak jenom kráva, kráva, kráva. No a nabídka prací pro batůžkáře jako jsme my se v oblasti farmaření týkala taky jenom skotu. Což o to, práce se nebojíme a alespoň se můžeme přiučit zase něčemu novému. Takže vlastně nebylo co řešit a ani nevíme jak, ocitli jsme se (jak říká naše šéfka) uprostřed ničeho a staráme se tu o dobytek. Teď přes zimu to byla hlavně nově narozená telata, která je hned po narození potřeba osušit, ošetřit a dvakrát denně krmit. Vlastně je to takový zvířecí babysitting. A k tomu ještě solidně placený. Zpočátku jsme nabídku práce na tak velké farmě trochu zvažovali, neb masový a mléčný průmysl jak z ekologického, tak etického hlediska nepovažujeme za úplně nejšťastnější, ale možná právě proto jsme si řekli, že je tahle práce skvělý způsob jak nakouknout „pod pokličku“ ohromného velkochovu.

No a tak jsme tady. Za dva měsíce nám pod rukama prošlo kolem 3.000 ks nově narozených telátek, která se hned po narození odeberou matkám a vlastně od prvních okamžiků se jim snažíme „kravskou mateřskou péči“ nějak vynahradit. Takže je sušíme, ošetřujeme, v případě podchlazení koupeme a balíme do dek a pak už jenom krmíme, krmíme a krmíme. Občas se nám o tom mlíku i zdá, ale 10týdnů byla právě toto naše hlavní pracovní náplň. A tak jsme u toho všeho krmení měli možnost nad celým tímhle byznysem hodně přemýšlet. A jak tak koukám na ta malá veselá stvoření, tak pořád nevím. Určitě nevypadají, že by nějak strádala, a i když pořád považuju právě to odebírání mláděte matce jako nejhorší část celého tohohle kolotoče, nedá mi to nepřemýšlet, zda by bylo pro tele lepší zůstat pár měsíců s matkou a až pak je násilím odloučit. Těžko říct. Každopádně ale musíme po pár měsících uznat, že jsme ty zvířecí podmínky zde čekali mnohem horší a telátka i krávy se tady mají v rámci možností daného byznysu fakt docela dobře a dostává se jim kvalitní péče 😊


No a tak se z nás navzdory očekávání totální vegani nestali, jen už prostě lépe víme, co všechno takový hovězí steak zažije, než se objeví na našem stole.

Počátkem září mělo naše farmářské období pomalu končit, ale když už jsme si pomalu naplánovali další cestu, potažmo i našli novou práci na kiwi sadu, nabídla nám farma nové pracovní pozice. Honza tedy nastoupil k „traktoristům“ a zúrodňuje a připravuje pole pro další sezónu a já dál krmím ta naše telátka (teď už né malou lahvičkou, ale z velkých 300 litrových krmiček) a pomalu začínám asistovat i u umělé inseminace. O tom ale zas až někdy příště 😊


45 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová