Den D byl konečně tady. Letenky jsme měli koupené už minimálně měsíc předem a celý ten měsíc jsme přemýšleli, jak moc se nám vyplatí low cost varianta bez odbavovaného zavazadla, tedy nutnost sbalit si věci na tři měsíce pouze do desetikilového příručního batůžku. Což o to, 10kg by neměl být zas až takový problém, říkali jsme si, den před odletem jsme ale pochopili, že mnohem větší problém bude teprve s rozměrem batohů. Povolené rozměry i váha kabinového zavazadla tedy měly na svědomí to, že jsme se v parném jarním dni (s letníma teplotama) procházeli po Krakově navlečení jako dva Eskymáci a zatímco naši polští sousedé chodili pod Wawelem v sukních a kraťasech, my si to štrádovali v riflích a pohorkách. Větší sranda nastala teprve na letišti, kde nám sice příručáky nakonec bez problému uznali, ale všechno další oblečení, které se dalo pod zmiňovaným Wawelem odložit do kufru auta (mj.mikiny, vesty a bundy) muselo teď do letadla pěkně s námi (čti na nás).
Po dvouhodinovém letu následovala devítihodinová přestupová pauza v Oslu, kde bychom se možná i skočili podívat do centra města, nebýt zrovna na hodinkách půlnoc. Proto jsme zvolili logičtější variantu a stejně jako mnoho našich spolucestujících jsme se začali poohlížet po místních lavičkách s cílem najít tu co největší a nejpohodlnější pro noční kemping. Evidentně jsme se ale rozhlíželi nějak pomaleji než ostatní, protože čím déle jsme chodili, tím méně místa zůstávalo. Nakonec nás zachránil Starbucks, který měl sice dávno zavřeno a nejlepší gauče už byly obsazeny, přesto jsme ale našli pár pohodlných křesílek, které se s trochou šikovnosti daly sestavit do řady o délce lidského těla, a tedy posloužit jako náhrada postele. Ve Starbucksu jsme si 5hodin poleželi/pospali a jakmile začali ráno otvírat a nabízet kromě bezplatných lehátek i nějaké to kafe za nekřesťanský peníz, nelenili jsme a pomalu se začali ubírat k další pasové kontrole. Díky tomu, že teploty odpoledního Krakova a ranního Osla jsou přecejen poněkud rozdílné, náš outfit už na tomto letu nevzbuzoval žádné zkoumavé pohledy ani nezpůsoboval orosená čela.Po přistání v severském Evenes bych dokonce řekla, že bych klidně ocenila i jednu vrstvu oblečení navíc 😊
Z Evenes jsme měli do našeho nového místa bydliště zjištěny dvě varianty dopravy. Nejvíc nasnadě byl autobus, který jezdí 2x denně (v 11:00 a 17:00) a který stojí v přepočtu cca 900 Kč/os. Ne že bychom na to neměli, ale lehce nám bylo líto vynaloženého úsilí, při shánění levných letenek a stlačování věcí do dvou příručních zavazadel, když teď chceme vyhodit 900 Kč za cestu autobusem za blbých 160km! No a tak nezbývalo než se s tím zkusit trochu poprat a využít druhé (levnější) alternativy v dopravě – tedy stopování.
A světe div se, po 20 minutách nám kousek za letištěm blízko benzínky zastavilo první auto. Cílem cesty našeho nového kamaráda sice nebyla naše cílová destinace, nicméně pár desítek kilometrů nás ochotně přiblížil. Poté, co nás vyhodil na jedné ze zastávek (naštěstí zastřešené), začalo docela solidně foukat a poprchávat. Minimálně dalších 30 aut nás úspěšně minulo, ačkoliv jsme se promrzlí na kost snažili usmívat od ucha k uchu a místo klepání kosy vesele poskakovat a mávat. Když už jsme začali být mírně posmutnělí z toho, že takové zmoklé slepice za chvíli nikdo do auta chtít nebude, neb jim ho totálně promočíme, zastavilo u krajnice nečekaně luxusní SUV Lexus. Majitelům evidentně namočení koženého interiéru nijak nevadilo a když nás nechávali na další zastávce, ještě se s námi chtěli nadšeně vyfotit, že moc rádi poznávají nové lidi, tak ať mají na nás památku.
