Recept na štěstí a čas udělat farmě PÁPÁÁ

Pokaždé, když nám některý z našich kamarádů nebo rodiny pošle nějakou fotku svých potomků (které jsme často zatím ani nestihli osobně poznat), připadáme si jako dva senioři, kteří se podivují nad tím, jak ten čas rychle letí a jak ty děti rychle rostou. Ono totiž opravdu (pokud zrovna nemáte toho malého prcka) připadá vám, že se za poslední rok tolik stalo?

Co si pamatujem ze života v kanclu, stalo se nám toho tehdá během roku pramálo. Těch změn myslím. Společné roky v Třinci (cca 4) tedy často rozpoznáváme snad jen podle dovolené v daném roce. A i tak nám to všechno dost splývá. Teď během cest všechno letí úplně stejně rychle, ale ty zážitky a vjemy se tak často střídají, že máme pocit, že jsme toho za rok a půl zažili víc než za celý život předtím 😊

A i tady na farmě, kterou se teď chystáme po pěti měsících pomalu opustit, máme dojem, jako bychom teprve před týdnem přijeli. A přesto. Zažili jsme tu toho mraky! Od prvních momentů, kdy jsme se učili jak správně přidržet čerstvě narozené tele mezi koleny, aby bylo jednodušší ho nakrmit, přes (moje) nekonečné ranní kňourání, že je ráno moc brzy a moc tma a moc zima, to když už jsme byli v práci zaběhlí a každý den absolvovali stejný nekonečný kolotoč krmení těch našich svěřenců. No a sotva jsme se nadáli, nově narozených mimin začalo být čím dál méně a denního světla čím dál více a většina práce se přesunula ze stodoly do venkovních výběhů, kde už po zimě bujela sytě zelená tráva. Mezitím nám odjeli všichni spolubydlící a my zůstali v baráku sami.


Práce po chvilkovém útlumu začalo zase přibývat, venku toho telata sežrala ještě více, navíc začala ve velkém spořádávat i tuny granulí, které jsme jim postupně rozváželi nejdřív na čtyřkolce, pak na čtyřkolce s vozíkem a nakonec jsme to brali po paletách rovnou traktorem. Ve srovnání se zimním obdobím, kdy jsme byli za každou jinou činnost než krmení ve stodole rádi, jsme se teď na těch pár zbylých mimin vždycky těšili. Prostě stereotyp nemá rád nikdo. Práce v ohradách byla ale taky skvělá a častokrát jsem se zadívala při západu slunce z dálky přes pole na tu „naši“ stodolu a vzpomínala, jaké to bylo, když jsme v ní trávili 12h denně 😊 Najednou vypadala ta obří stodola tak nějak strašně maličká!

Jak čas plynul a telátka jedla a rostla, bylo brzy na čase začít je očkovat a vážit. Větší a starší kusy (cca nad 80kg) jsme začali postupně odstavovat od mléka a posílat na velké pastvy, kde už se o ně starají jiní zaměstnanci farmy. A tak to šlo dokola pořád, až už nám „doma“ zbylo asi jen 200 nejmladších kousků. Ti už teď přesně ví, kdy je čas na mlíko a kdy se naopak vezou jen granule. A taky moc dobře poznají, kdy nevezu nic a chci je jen nahnat z ohrady do míst, kde probíhá vážení. To se jim najednou k brance, kde obvykle nedočkavě čekají, vůbec nechce. Herečky.

Při občasné návštěvě vzdálenějších pastvin na farmě, kde se teď pasou „velké holky“ se opět nestačím divit, jak je to tady všechno velké a jak je ta naše „telecí školka“ jen malinkou součástí celé firmy a jak ty naše ohrady, které jsem před pár měsíci považovala za veliký výběh, jsou ve srovnání s ostatními výběhy vlastně maličké. Všechno je hold relativní 😊

Honza byl mezitím pozvolna přeřazen od našich telátek mezi traktoristy a údržbáře a postupně objezdil na traktorech snad všechna pole a pastvy, která tady ta naše farma má a tak měl šanci poznat život farmáře z úplně jiné strany než jen z pozice ošetřovatele telat:)


Mě mezitím zase nabídli z jiné firmy práci u umělé inseminace skotu, a tak jsem měla možnost několik týdnů objíždět okolní farmy, asistovat u inseminací a poznat tak řadu nových lidí a přístupů k celé té práci, která pro ně často není jen prací, ale i koníčkem. Několikrát jsem se ujistila, že pro valnou většinu farmářů není farmařina práce, ale prostě milovaný životní styl. A tak, i když se jednou za čas sejdou sousedi u piva, nebaví se o ničem jiném než o dobytku.

A to jako fakt – několikrát vyzkoušeno na vlastní kůži! 😊 Proto teď už mnohem lépe chápu, jak můžou někteří celý život vstávat ve čtyři ráno a pracovat v průměru 12h denně prakticky s minimální (nebo téměř nulovou) dovolenou a ještě se u toho pořád usmívat. Oni tu práci totiž milují a neumí si představit, že by dělali něco jiného. Možná to je recept na štěstí, dělat to, co nás opravdu baví a žít ten život naplno, i kdybyby to mělo znamenat malé peníze, žádnou dovolenou nebo ruce od hlíny (v lepším případě😊).



A tak si teď v době začínajícího léta sedím na terásce, piju kafe a místo balení vzpomínám, jaká byla ještě nedávno třeskutá zima, a i když se to zdá jako včera, kolik jsme toho za těch pět měsíců zažili. Bylo to náročné, bylo to intenzivní a bylo to krásné, ale je na čase vydat se zase o kus dál…




49 zobrazení
Aktuality
Momentálně jsem už téměř 1 rok na Novém Zélandu a vypadá to, že kvůli pandemii koronaviru se tady ještě nějakou dobu zdržíme.
Zajímá Vás jak se na cestách máme?
    Vyplňte svůj e-mail a žádné nové info Vám neunikne
             (E-mail nejspíš skončí ve složce "Hromadné zprávy")

© 2018 created by Jan Bystrzycki & Michaela Packová